Hanku jsem znal jako usměvavou drůžičku ze svatby Verči a Ondry. S Honzou jsme se víc poznali až na předsvatební schůzce v květnu. Už tam ale bylo jasný, že to bude velká jízda plná lásky a emocí. Od rána byli na svatbě všichni strašně milí a usměvaví. Připadal jsem si tam spíš jako rodinný přítel, než jako cizí fotograf. Všechno probíhalo až neuvěřitelně přirozeně a bez zbytečnýho stresu. Zkrátka to bylo celý perfektní. Hanko, Honzo – moc děkuji, že jsem mohl být součástí.